Když bylo v roce 2009 oznámeno, že Fernando Alonso a Ferrari spojí své síly, předpovídali mnozí tomuto složení velkou budoucnost s nejedním mistrovským titulem.
Měli důvod, Španěl je řadou odborníků považován za nejlepšího pilota současné formule 1, stáj z Maranella zase v historii sportu posbírala více úspěchu než kterákoliv jiná.
A hned první společný závod, Velká cena Bahrajnu roku 2010, podložila vysoké očekávání také výsledkem. S přispěním odstoupení Sebastiana Vettela si Alonso hned při svém debutu v rudých barvách dojel pro vítězství, k radosti Ferrari navíc podložené druhým místem Felipeho Massy.
Takový úspěch měl být jistě startem do ještě úspěšnější éry. Pět let její existence však přineslo pouze 11 vítězství, titul žádný. Blízko k němu přitom bylo jen dvakrát.
Hned první společná sezóna 2010 odměnila Alonsa v kombinaci s Ferrari vítěznou trofejí celkem pětkrát. Po úvodním Bahrajnu se zadařilo také v Německu, Itálii, Singapuru a Koreji.
K finále do Abú Zabí Alonso přijel v roli aspiranta na titul, šanci přitom měli ještě oba piloti Red Bullu Mark Webber a Sebastian Vettel, za McLaren pak Lewis Hamilton.
Z trojice soupeřů byl tím nejobávanějším Australan, na kterého se také Ferrari ve své strategii zaměřilo. Když pak Webber otřel svůj red bull o svodidla a zajel do boxů neplánovaně brzy, Alonso jej na radu své stáje okamžitě takticky kryl. Oba však uvízli v provozu, neschopni se probít výš.
A tak se stalo, že nikým nehlídaný Sebastian Vettel proťal cílovou pásku na první pozici. Díky skutečnosti, že Alonso s Webberem byli uklizeni na sedmém a osmém místě, získal i přes velkou bodovou ztrátu svůj první mistrovský titul.
Jak se nakonec ukázalo, z pohledu konkurenceschopnosti vozu se pro Španěla jednalo o nejlepší šanci, kterou u Ferrari získal.
Sezóna 2011 s sebou přinesla rozvoj foukaných difuzorů, který se v Maranellu nepodařilo zvládnout tak dobře jako u konkurence. Alonso tak na vítězství dosáhl pouze jednou, na britském Silverstonu, tedy v závodě, kdy byly nejpokročilejší systémy foukání difuzorů náhlou změnou v pravidlech dočasně zakázány.
Ročník 2012 nezačal dobře, ukázalo se totiž, že monopost Ferrari znovu není konkurenceschopný. Přesto se Alonsovi podařilo vyždímat ze svých možností naprosté maximum, když vyhrál zmáčenou Velkou cenu Malajsie.
Právě tato sezóna je z pohledu Alonsa hodnocena jako ta vůbec nejpůsobivější. Dvojnásobný šampion mnohdy svými výkony dokázal výkonnost svého vozu kompenzovat.
Přidáme-li skutečnost, že se jednalo o nebývale vyrovnaný ročník (historický rekord sedmi různých vítězů z prvních sedmi závodů), ve kterém si jednotliví konkurenti navzájem sbírali body, dokázal se Alonso až do finále udržet ve hře o titul.
Když pak Sebastian Vettel v Brazílii hned v prvním kole roztočil svůj red bull a jen zázrakem ustál zásah Bruna Senny na pravé zadní kolo, byl Alonso ve velice nadějné pozici. Vettel se však z dramatického úvodního okruhu oklepal a Španěla o třetí titul v kariéře znovu připravil.
Nakonec se jednalo o poslední vážnou šanci, kterou Alonso u Ferrari dostal. V sezóně 2013 zvítězil pouze v Číně a doma ve Španělsku, načež stejně jako všichni ostatní konkurenti neměl odpověď na Vettelovu sérii devíti vítězství v řadě ve druhé půlce roku.
Rok 2014 s sebou přinesl výraznou změnu technických regulí a příchod nových šestiválcových pohonných jednotek výrazně obohacených o hybridní technologii.
Přestože však dosud dominantní Red Bull doplatil na špatnou práci Renaultu, Ferrari se na vrchol vrátit nedokázalo. Také v Maranellu totiž nestačili na práci Mercedesu, který loňský ročník zcela ovládl. A zatímco Red Bull se nakonec vzepjal alespoň ke třem triumfům, italský koník svému přízvisku nedostál a poprvé od roku 1993 přišel zkrátka.
Alonsovo působení u Ferrari v číslech
Počet společných sezón: 5 (2010 – 2014)
Počet odjetých velkých cen: 96
Počet mistrovských titulů: 0
Nejlepší celkové umístění: 2. (2010 a 2012)
Počet vítězství v závodech: 11
Počet pole position: 4
Počet získaných bodů: 1 190
Pravdou zůstává, že výkony Fernanda Alonsa na závodní trati byly během působení u Ferrari ve většině případů pozoruhodné. Dalo by se tedy tvrdit, že za neúspěch může převážně italský tým. Španěl však není zcela bez viny.
Zatímco na dráze dokázal Alonso ze své techniky mnohdy vymáčknout naprosté maximum, svým přístupem svému týmu často příliš neprospíval.
Již během své první sezóny v roce 2010 se v Maranellu protlačil do role týmové jedničky na úkol kolegy Felipeho Massy, což neslavně vedlo ke kontroverzní týmové režii na německém Hockenheimu.
Během svých posledních dvou let u Ferrari pak Alonso několikrát nadhodnotil své postavení uvnitř týmu. Když proto v roce 2013 laškoval s možností odchodu k jiné stáji, dostalo se mu tvrdé odezvy od tehdejšího prezidenta Luky di Montezemola.
Vedení Ferrari následně vedle oznámení návratu Kimiho Räikkönena dokonce zvažovalo, že se s Alonsem rozloučí již na konci roku 2013. Alonso však nakonec byl příliš dobrý na to, aby se jej v Maranellu zbavili.
Pouze však prodloužili vztah, který se nadále rozpadal. Alonso bezesporu toužil po možnosti útěku k dominantnímu Mercedesu, kde by s odpovídající technikou konečně mohl naplno zužitkovat své kvality. Lewis Hamilton a Nico Rosberg však i přes náročný vzájemný vztah měli svá místa jistá.
"Opravdu si myslím, že Ferrari bude mým posledním týmem. Ferrari je víc než tým a chci tam zakončit kariéru." - Fernando Alonso v roce 2009
Alonso ale dobře věděl, že z Ferrari musí pryč. Odchod k McLarenu, který nyní čeká sezóna s velkým otazníkem vzhledem k návratu Hondy do formule 1, rozhodně nemohl být ideálním příkladem alternativní volby, jeho nutnost však převážila.
Pět sezón kombinace Fernando Alonso – Ferrari nakonec nebylo ani úspěchem, ani vysloveným zklamáním. Odeznělo však nepříjemně symbolicky, bez výhry v poslední sezóně a nevýrazným závěrečným stintem v Abú Zabí, který bez známek skutečné snahy vyústil v deváté místo.