Film jsem již viděl, ale až do dnešního dne, tedy dne světové premiéry filmu, jsem byl vázán mlčenlivostí. A tou hlavní otázkou vždy bylo: Stojí to za to?!
Ron Howard je ostřílený režisér. Coby fanda filmu jsem také jeho velkým obdivovatelem. Na jeho filmu Oheň jsem byl svého času v kině hned třikrát. Navždy a daleko ve mně nejen probudilo romantické vlohy, ale také donutilo nevšimnout si úžasného vizuálního zpracování a práce s kamerou. U věrného vyprávění o práci novináře ve filmu Noviny jsem se upřímně bavil a opět obdivoval smysl pro přesvědčivé zpracování delších scén a vizuálně-akustických vjemů. Bezchybné zfilmování příběhu Apolla 13 není nutné blíže rozvádět, stejně jako asi již třeba méně známe brilantní kousky Čistá duše, Grinch nebo Těžká váha.
Ale i nad příslibem velkého a x-krát ověřeného jména visí stín hrůzy jménem Formule! Rennyho Harlina a Sylvestera Stallona z roku 2001. S námětem filmu Bernie Ecclestone Stallona nekompromisně vyhodil, a tak se musel uchýlit k americkým Champ Cars. Rona Howarda ale Ecclestone nevyhodil. Naopak dostal možnost navštívit několik velkých cen formule 1.
Na rozdíl od velmi šikovně a silně zpracovaného dokumentu Senna, jsou Rivalové typickým hollywoodským filmem pro střední proud, založený na skutečných událostech. Ačkoli to zní divně, navzdory své popularitě formule 1 není masovým sportem, nota bene když to filmy ze sportovního prostředí mají obecně těžké, protože do nich prostě adrenalin právě probíhajícího utkání nepřenesete. Hollywoodské filmy navíc musí mít nějaké schéma, takže otázkou bylo, do jaké míry se scénář Petera Morgana od reality odchýlí.
V tomto ohledu mám pro vás dobrou zprávu: není to vůbec špatné!
Ano, Ron Howard sám přiznal, že rivalitu mezi Huntem a Laudou, stejně jako modelování osobností obou legend, musel tak trochu ‚přiškrtit‘, ale pokud aspoň trochu budete tolerovat tyto hollywoodské reálie, zklamání se vám vyhne obloukem. Ostatně, pokud vás zajímá příběh sezony 1976 tak, jak se doopravdy stal, je nutné si přečíst výbornou knihu Toma Rubythona In the Name of Glory, včetně popisu mnoha bizarních situací, z dnešního pohledu jen těžko uvěřitelných, které se do filmu přirozeně nevešly. Ovšem v angličtině. Když jsem se v zimě zajímal o to, co by to obnášelo tuto knihu u příležitosti premiéry Rivalů publikovat v češtině našim fanouškům, byl jsem požádán o nehorázně velký finanční obnos.
Film chronologicky kopíruje závody sezony 1976, někdy třeba rychleji, než by si fanda F1 přál. Jenomže na film budou mnozí chtít jít s kamarádkami a přítulkyněmi, a ty musí bitvě o titul mistra světa také rozumět. A rozumět nepochybně budou.
Ron Howard zůstal věrný své schopnosti vizuálního zpracování. Ano, bez digitalizace se to neobešlo, takže některé scény špatného počasí nezapřou dokonalou práci počítačů. Ale jinak vám bude srdce skákat radostí při extrémně detailních pohledech na Ferrari 312, Tyrell P34, McLaren M23 a další, to vše podpořené skvělou zvukovou kulisou. Snímání závodních scén blízkými kamerami se vyznačuje velmi poctivou prací a střízlivým přístupem, opět za respektování potřeby nezbytné dramatizace, což může některým nekompromisním fandům vyznít jako přitažené za vlasy. Ovšem já, coby fanda F1 a zároveň filmu, jsem s kompromisem velmi spokojen.
Ale aby dámy nebyly zklamané: film není krouživou velkou cenou nedělního odpoledne. A právě v tom se, vedle skvěle zpracovaných scén s auty, skrývá druhá největší deviza filmu. Hodně prostoru je věnováno postavám hlavních hrdinů: šarmantního okouzlujícího blonďáka, který na sklonku svého života nebyl schopen dopočítat se svedených žen, vypitého alkoholu, vykouřených cigaret a spotřebovaných drog, na straně jedné a zarputilé, cílevědomé, analytické a mentálně silné osobnosti na straně druhé.
Jamese Hunta hraje Australan Chris Hemsworth (například Thor, Star Trek, Avengers) a s ohledem na Huntův přístup k životu měl roli docela snadnou. Ačkoli se s Huntem nemohl pochopitelně setkat, k dispozici měl hodiny video archivů s Huntovými rozhovory, a také možnost spolupracovat s tehdejším manažerem McLarenu Alastairem Caldwellem. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že se Chris Hemsworth snaží na plátně zaujmout svým vlastním (nepopiratelným) charismem, spíše než tím skrze Jamese Hunta.
Z mého pohledu je to pak představitel Nikiho Laudy Daniel Brühl, který je nejvíce ohromujícím prvkem filmu. Je magnetizujícím způsobem přesvědčivý. Že je to brilantní herec předvedl už v Hanebných panchartech. Byl v Tarantinově filmu tak přesvědčivě vlezlý, že by mi snad byl nesympatický i v reálu. Brühl naopak byl ve velmi častém kontaktu s Nikim Laudou, který pomáhal i samotnému Howardovi. Mohl mu kdykoli zavolat, například dotázat se, v jakém pořadí a jakým způsobem si navlékal rukavice a přilbu. Syn španělské matky a německého otce, mluvící plynně španělsky, německy, anglicky a francouzsky, nastudoval Laudu tak brilantně, že včetně artikulace, německého přízvuku v jeho angličtině a gestikulace máte prostě pocit, že je to mladý Lauda, koho na plátně sledujete. Oba jezdci se museli navíc historické formule naučit řídit, aby umožnili širší škálu detailních záběrů.
Mladá generace si Laudu pamatuje už spíše jen jako ‚toho z RTL‘, majitele aerolinek, případně šéfa Jaguaru, kde proslul hláškou: „Dnešní auto F1 by zvládla řídit i opice, byť nevím, jak rychle!“ A auto si v lednu 2002 sám vyzkoušel, aby jej dvakrát dostal do hodin. Dnes je Lauda šéfem Mercedesu.
Zub času často zapříčiní, že velice rychle upadnou v zapomnění úžasné a jen těžko uvěřitelné činy z doby dávno minulé. Asi málokdo by neznal nic o havárii při Velké ceně Německa 1976, málokdo už ale asi ví, jak špatně na tom skutečně Lauda byl, nebo detaily jeho zdravotního stavu, když se na závodní okruh vrátil. Dnes absolutně nemyslitelné. Alespoň prostřednictvím jedné syrové scény se film pokouší do tohoto světa bolesti a utrpení nahlédnout. Hlavně to ale přinutí vrátit respekt k muži, který jej možná malinko svým působením u Jaguaru a podobně mohl ztratit.
Rivalové jsou zaslouženou poctou Nikimu Laudovi a konec filmu vás příjemně asertivně donutí zamyslet se nad tím oním úžasným paradoxem: tenkrát stejně jako dnes se větší popularitě těší bohémové stylu Jamese Hunta nebo Kimiho Räikkönena. (Není náhodou, že Hunt je Räikkönenův velký vzor a nebýt dnes svázaného korporátního prostředí, asi by se příliš mnoho rozdílů mezi ním a Huntem nenašlo.) Přitom bychom měli podporovat právě Laudovy hodnoty: nekouřil a nepil alkohol, byl extrémně cílevědomý s pevnou vůlí, zodpovědným přístupem a smyslem pro detail a přípravu.
Vždy nám imponovali právě volnomyšlenkáři Huntova stylu, ačkoli ty správné životní hodnoty jsou reprezentovány spíše Laudovým světem.
Vedle těch nádherných aut a akčních scén, úžasně krásných žen a dvou charizmatických osobnostech, i o této myšlence Rivalové jsou. Stejně jako o poslání, které prostřednictvým Laudových slov na konci filmu zazní.
Takže odpověď zní ano. Ano, rozhodně to stojí za to!