Pětadvacet let se může zdát jako velmi dlouhá doba. V případě týmu Arrows toto tvrzení ale neplatí. Jinak totiž nezle vysvětlit skutečnost, že za čtvrt století, které stáj v F1 strávila, nedokázala zvítězit v jediném závodě.
Počátky tohoto týmu bychom patrně nalezli u americké stáje Shadow, z níž na konci roku 1977 odešlo několik klíčových lidí v čele s Alanem Reesem, Jackiem Oliverem, Davem Wassem a Tonym Southgatem. Pátým zakládajícím členem nově vzniklého týmu byl italský obchodník Franco Ambrosio, který obstaral potřebné finance. Název stáje, jež sídlila v Milton Keynes, byl odvozen z počátečních písmen příjmení těchto pěti pánů. Svůj historicky první monopost formule 1 stihl Arrows postavit za necelých šedesát dnů.
Konec sedmdesátých let
V sezoně 1978 získala stáj dohromady jedenáct bodů. Největšího bodového přídělu se dočkala zásluhou Riccarda Patreseho ve Švédsku, který si zde dojel pro vynikající druhé místo. Nutno podotknout, že Ital měl na dosah vítězství v Jižní Africe, jenže patnáct kol před koncem jej zradil motor a on byl nucen odstoupit z vedoucí pozice. V průběhu sezony čelil Arrows nařčení ze strany týmu Shadow, podle kterého při stavbě okopíroval vůz americké stáje, což později potvrdil také Nejvyšší soud v Londýně. Inženýrům tak nezbývalo nic jiného než postavit úplný nový monopost, neboť ten s označením FA1 se již velkých cen účastnit nemohl. Navzdory této skutečnosti tým nevynechal jediný závod ročníku 1978 a mezi konstruktéry obsadil desátou příčku. V témže roce opustil stáj Ambrosio, který byl zatčen kvůli finančním machinacím. I v následující sezoně byla hlavním nepřítelem zlatě zbarvených vozů nespolehlivost, díky níž získali Patrese a Mass pouhých pět bodů. K lepšímu výsledku nepomohl ani nevšedně vypadající monopost A2. Standardní přední křídlo bylo odstraněno a místo něj byly na vůz navrženy kryty závěsů předních kol, které díky svému tvaru usměrňovaly tok proudícího vzduchu tak, aby maximalizovaly přísavný efekt. Ani rok poté Arrows díru do světa F1 neudělal. I přesto, že italský jezdec znovu dovezl svůj monopost na druhém místě, tentokrát ve Velké ceně USA-západ, tak jedenáct bodů, které stáj zaznamenala, na lepší než sedmou pozici v Poháru konstruktérů nestačilo.
Se spolehlivostí nejdál dojedeš
Vynikajícím výkonem otevřel Riccardo Patrese ročník 1981, když vybojoval pole position na okruhu v Long Beach. Závod ale kvůli technickým problémům nedokončil. Ital se poté blýskl ještě v Brazílii a San Marinu, kde skončil třetí, respektive druhý. Ve zbytku sezony už ale žádný bod nepřidal. Na konci roku 1981 se dvou závodních víkendů v druhém arrowsu zúčastnil Jacques Villeneuve, bratr slavnějšího Gillese, jenž v té době závodil pro Ferrari. Do závodů se mu však kvalifikovat nepodařilo. Poté, co Patrese odešel k Brabhamu, začala forma Arrowsu upadat. Z pěti bodů v Poháru konstruktérů v roce 1982 byly sezonu následující čtyři. V druhém závodě ročníku 1983 se za volantem britského týmu objevil i bývalý mistr světa Alan Jones. Ze vzájemné spolupráce ale kvůli Australanovým finančním požadavkům brzy sešlo. V průběhu sezony 1984 vyměnila stáj pohonné jednotky Ford za turbomotory od BMW. Byť se ztrátou jednoho kola na vítězného Elia de Angelise, dovezl Thierry Boutsen svůj arrows do cíle Velké ceny San Marina v roce 1985 na vynikajícím druhém místě. Těsně pod stupni vítězů skončil v Německu a v součtu se stájovým kolegou Gerhardem Bergerem získali pro tým čtrnáct bodů a celkové osmé místo. O to větší zklamání přišlo v ročníku 1986. Pouhý jeden bod na kontě, o který se zasloužil šestou příčkou v Rakousku Christian Danner, vedení stáje rozhodně nenadchl.
Do sezony 1987 vstupoval Arrows s jezdeckým duem Eddie Cheever - Derek Warwick a s agregáty Megatron. Jednalo se však o staré tubromotory od BMW, jenž americká společnost zakoupila a přejmenovala je poté, co se německá automobilka z královny motorsportu stáhla. Tento rok se nesl v případě vozů Arrows opět ve znamení velké nespolehlivosti. Warwick neviděl šachovnicovou vlajku v deseti případech ze šestnácti, Cheever neprojel cílem devětkrát. Dokonce ani Ross Brawn, jenž k týmu na začátku sezony přišel, toho v roli šéfkonstruktéra mnoho nesvedl a výsledkem tak byla sedmá příčka s jedenácti body.
Japonská záchrana
Američanovo třetí místo v Itálii a Britova čtvrtá místa v Brazílii, Monaku, Itálii a Portugalsku vynesla stáji třiadvacet bodů a ta tak dosáhla na nejlepší dosavadní výsledek, když obsadila ve své jedenácté sezoně v F1 konečnou pátou pozici. Na přelomu desetiletí se ale britský tým vrátil do starých kolejí. Ke konkurenceschopnosti bylo daleko a odkoupení japonskou společností Footwork, jež stáj následně přejmenovala, se jevilo jako nejlepší možné řešení. Do sezony 1991 tak vstupovala nejen s novým jménem, ale rovněž s novým dodavatelem motorů, kterým se stalo Porsche. Bohužel, na obzoru byl nejhorší ročník v dosavadní historii týmu. To když trojice Michele Alboreto, Stefan Johansson a Alex Caffi, kteří se v průběhu roku objevili v závodních kokpitech vozů Footwork, nezískali ani jeden bod. Ze spolupráce s automobilkou Porsche nicméně velmi brzy sešlo a v sezoně 1992 nahradily její výrobky agregáty Mugen. Lepším z dua Alboreto - Suzuki byl Ital, na jehož kontě bylo na konci ročníku šest bodů, zatímco u japonského pilota žádný.
Ani polovina devadesátých let nepřinesla Footworku výraznější úspěch. Tým se nacházel v obtížné finanční situaci a svoji závodní sedačku musel nabízet platícím jezdcům. To se pochopitelně odrazilo také ve výsledcích. Stáj víceméně paběrkovala, avšak v posledním závodě ročníku 1995 získal Gianni Morbidelli pódiové umístění poté, co třináctou startovní pozici proměnil ve třetí místo v cíli. V sezoně 1996 zaznamenal Jos Verstappen jediný bod za šestou příčku z Velké ceny Argentiny. Tentýž rok odkoupil čtyřicetiprocentní podíl stáje Tom Walkinshaw - známý skotský závodník a majitel týmu TWR, s nímž nastupoval v mnoha motoristických sériích.
K vítězství chyběla tři kola
Z Footworku se stal opět Arrows. Vozům se dostalo nového dodavatele motorů v podobě Yamahy a stáj přesídlila do Leafieldu. Walkinshaw podepsal úřadujícího šampióna Damona Hilla, kterého v druhém kokpitu doplnil Pedro Diniz. Jako v hodně špatném snu si muselo připadat vedení týmu během Velké ceny Maďarska v roce 1997. Hill měl ještě tři kola před koncem půlminutový náskok v čele závodu na svého pronásledovatele Jacquesa Villeneuva a měl tak na dosah historicky první vítězství pro Arrows. Bohužel, na jeho voze se objevila závada na hydraulice a Brit musel zpomalit. Nakonec z toho bylo druhé místo. Sezonu stáj završila ziskem devíti bodů a osmým místem mezi konstruktéry. Hill posléze odešel k Jordanu a Brazilce v druhém monopostu doplnil Mika Salo.
Na pokraji sil
Arrows zkonstruoval vlastní motory, které však měly k dokonalosti daleko. Pedro de la Rosa při svém debutu ve formuli 1 v roce 1999 vybojoval šesté místo v Austrálii, což byl také nejlepší výsledek týmu z Leafieldu, který si další body na své konto v této sezoně již nepřipsal. S motory Supertec a jezdci de la Rosou a Verstappenem závodil Arrows v ročníku 2000. Na chvíli to vypadalo, že s finanční podporou od společnosti Orange, by se mohlo blýskat na lepší časy, jenže opětovná změna dodavatele motorů vyústila v další úpadek formy.
V polovině sezony 2002 nastalo nevyhnutelné - týmu došly peníze. Posledním závodem, ve kterém se monoposty Arrows objevily, byla Velká cena Německa. Heinz-Harald Frentzen a Enrique Bernoldi svým odstoupením, které zapříčinily, jak jinak, technické problémy, tak symbolicky uzavřeli pětadvacetiletou éru týmu Arrows. Týmu, jenž nebyl z nejhorších, avšak častá nespolehlivost jeho vozů jej nezřídka srážela na kolena.