Znovu na Hockenheimring

Tenhle okruh spatřil světlo světa v lesích nedaleko města, vyhlášeného množstvím tabákových továren, v roce 1932. Nejprve byl ryze motocyklovou tratí s dlouhými rovinkami, která však později začala sloužit i jako testovací dráha závodních GP týmů Mercedes-Benz a Auto Union. Její nová verze, na níž se ve velkém rozjely i automobilové závody, se představila v roce 1965, ovšem po smrtelných nehodách Jima Clarka (v roce 1968 v závodě F2) a Patricka Depaillera (v roce 1981 při testech F1) byla pomocí tří šikan zpomalena.

GP Německa F1, jezdící se do té doby na Nürburgringu a jednou i na berlínském Avusu (1959), měla na tomhle okruhu premiéru před 40 lety a tehdy jí vyhrál Rakušan Jochen Rindt. Ovšem pravidelnou scénou německé GP se Hockenheimring stal – s výjimkou let 1985 a 2009 - až od sezony 1977, kdy po známé Laudově havárii z kalendáře F1 vypadla trať pod Nürburgským hradem. Mezitím ale prodělal několik úprav, z nichž ta nejdramatičtější přišla před sezonou 2002. V době, kdy byl okruh přestavěn podle návrhu Hermanna Tilkeho a o celou třetinu (2 251 m) zároveň i zkrácen.

Dnes je dlouhý 4 574 m, disponuje 17 zatáčkami (10 vpravo, sedm vlevo) a poslední německou GP – tedy tu předloňskou - na něm s vozem McLaren vyhrál Hamilton (patřilo mu i pole position), před Piquetem (Renault) a Massou (Ferrari). Přičemž nejrychlejší kolo na něm tehdy s vozem BMW Sauber zajel Nick Heidfeld.

Nejrychlejším místem Hockenheimringu, na němž rekordní kolo zajel s McLarenem Kimi Räikkönen (v roce 2004, průměrem 223,181 km/h), je rovinka před zatáčkou číslo šest: tam totiž vozy, jezdící na sedmičku, předloni dosahovaly

rychlosti 319,1 km/h. Vracečka, která po ní následuje, je naopak místem nejpomalejším, v němž jezdci jezdí na jedničku či dvojku, nějakých 60 km/h, zatímco Severní zatáčka (následuje po startovní rovince) je zase místem, kde jezdce čeká největší přetížení (4,2 g). A trať, na které v posledních třech letech GP Německa (v roce 2007 se nejela vůbec) vyhrál pokaždé někdo jiný (Hamilton, Schumacher a Alonso), přestože  pole position pokaždé patřila vždycky pilotovi McLarenu (dvakrát Räikkonen a Hamilton), se dá projet z 62 procent pod plným plynem.

Na domácích tratích vládne Schumacher
Loni, kdy se po 24 letech Velká cena Německa konala opět na Nürburgringu, v ní sice triumf slavily monoposty Red Bull (1. Webber, 2. Vettel), ovšem vládcem historie tohoto závodu je stále místní modla: Michael Schumacher. Ten v ní totiž získal jak nejvíc výher (čtyři), tak pódií (sedm), nejrychlejších kol (čtyři) i bodů (67). Pozoruhodné však je, že o největší počet německých pole position se dělí jezdci poměrně dávné a pro mnohé téměř zapomenuté historie (Jim Clark a Jacky Ickx po čtyřech) a největší počet kilometrů má na svědomí v Německu pětinásobný argentinský mistr světa Juan Manuel Fangio (1 391), který německou GP naposledy absolvoval před 53 lety!

Co se týče konstruktérů, mezi těmi má na německých tratích světového šampionátu bezkonkurenčně navrch Ferrari. Maranellským totiž patří největší počet dosavadních výher (19), pole position (18), pódií (47), bodů (370), nejrychlejších kol (16) i kilometrů, které strávily závodní monoposty v čele závodu (6 289). A stejnou převahu mají v těchto statistikách v Německu i pohonné jednotky Ferrari.

GP Německa prozatím přinesla výhru 38 různým jezdcům, ale z těch domácích v ní triumfovali pouze bratři Schumacherové. Příliš německých jezdců ale nebylo k vidění ani na pódiu: vedle již zmíněných sourozenců se tam jednou objevili také von Trips, Mass, Stuck, Frentzen a samozřejmě Vettel. A z německých vozů domácí GP vyhrál jen v roce 1954 Mercedes  (Fangio). Zato německých pohonných jednotek participovalo na domácích výhrách relativně dost: třikrát Mercedes, dvakrát BMW a v roce 1984 dokonce i přeplňovaný šestiválec TAG Porsche. Takže domácí statistiky mají letos jezdci našich západních sousedů šance pozměnit. Podaří se jim to?